Kutna Hora

Kutnohorské hornictví

Podzemí Kutné hory je děravé jak ementál. Celé je prošpikované chodbami a zatopenými šachtami a přesto byla celá Hora vystavěna právě z míst, kde je dnes jenom voda nebo prázdno. Dřív tam totiž bylo stříbro. Občas se to někde propadne a geologové a historici mají o čem psát. Ať už vkročíte v Kutné hoře kamkoliv, můžete si být jisti, že dřív na tom místě byl nějaký důl, jáma nebo strusková halda a že se takříkajíc procházíte po hornících. Jednak je celé město vystavěno díky jejich práci, jednak jich tam dole opravdu spousta položila život.

Historie kutnohorského dolování se počítá od r. 985, ale pravá stříbrná horečka vypukla až ke konci 13. století. Člověk zachvácený horečkou, jak známo, dvakrát racionálně neuvažuje a když mu dáte do ruky kladívko, začne kutat kdekoli se to zaleskne. Muselo to tu vypadat jak v nějaké zrychlené grotesce. Doly se zakládaly bez rozmyslu, jen po směru žíly a hlavně se rychle kutalo, aby si každý odnesl co nejvíc. Horníci a dobrodruzi se sem sjížděli z širokého okolí a nejvíc jich přicházelo z Německa. V povrchových vrstvách nacházeli stříbro v čisté podobě, ale po jeho vytěžení se museli pouštět hloub a zároveň stříbro hutnit a čistit od různých příměsí. Mezi roky 1290 až 1350 se tu denně těžilo kolem 55 kilogramů čistého stříbra. Uvážíte-li, že měla Hora v roce 1350 něco málo přes 15 tisíc obyvatel, připadlo za rok na každého nejméně kilo a čtvrt lesklého kovu. Ve skutečnosti si ale většinu výtěžku odnášel investor, těžař nebo král a horníkovi zbyly po zaplacení chleba a piva zase jenom kladívka. Samozřejmě byly i výjimky, vždyť se tu hojně kradlo. Stříbro totiž mělo tu zázračnou moc, že dokázalo z kdejakého Honzy z Nemanic učinit dokonalého šlechtice.

Většina na tom ale byla stále hůř. Jak výnosy z těžby slábly, muselo se dolovat hloub, náklady se zvyšovaly a horníci přicházeli zkrátka. V roce 1496 dokonce vstoupili do stávky a 12 z nich pak bylo potrestáno ztrátou hrdla. Příčinou slábnoucí těžby ale nebyla jen nepřítomnost drahého kovu, ale hlavně přítomnost vody. Pod vodou skončil i jeden z nejbohatších dolů, kterému se tu říkalo Osel. Vodu se z něj nikdy nepodařilo odčerpat. Tenkrát na to nestačila technika a dnes se pro změnu neví, kde vlastně Osel byl. Tenhle pohádkový důl přesto vytrvale straší v hlavách Horníků (rozuměj Kutnohořanů) a každý druhý tu má nějakou teorii, kde by mohl být. Čisté stříbro se tu sice nacházelo ještě v roce 1845, a z Malínské štoly se ho vyvezlo víc než 16 vagónů, naneštěstí ale skončily i tyto poslední pokusy vodním průvalem a uzavřením dolů. Jisté je, že pár vagónů stříbra tam dole ještě zůstalo. Třeba budete mít štěstí…..anebo štěstí v neštěstí, to když se propadnete do Osla.

Jestli se chcete dozvědět víc o procesu těžby, kutejte zde.

Copyright 2007 Online Travel Solution © Poděkování